0

Loving Hut

Be vegan, make peace. Tak zní heslo společnosti Loving Hut. Co se ale skrývá za fasádou veganství, ekologie a pacifismu by ale napadlo asi jen málokoho.Před několika měsíci jsem hledala práci a jelikož je mi veganství velmi sympatické, nechala jsem se zaměstnat v této firmě jako cukrářka. Při vstupním pohovoru jsme se s majiteli domluvili, že zatím budu pracovat jako brigádník beze smlouvy, kterou ale budu moct podepsat, kdykoliv budu chtít. Také mi bylo řečeno, že není problém, když nebudu v práci každý den, cukrářky jsou ještě další dvě, takže se všechno bez problémů stihne. Ohledně platu jsem se dozvěděla jen neurčitou informaci: “když budeš šikovná, můeš mít až 100 korun na hodinu.” Zaměstnanci měli také nárok na jedno až dvě jídla denně, podle počtu pracovních hodin.Ze začátku všechno vypadalo dobře. Kolegyně mě přivítaly a zaučily. Ve třech jsme všechno v pořádku zvládaly a majitelka s námi byla spokojená. Trávila jsem sice v práci podstatně více času, než jak zněla původní domluva, ale to jsem neřešila. Výplata za první měsíc (březen) byla dobrá a když jsem částku rozdělila počtem hodin, vyšlo mi 90 korun na hodinu.Problém nastal druhý měsíc, kdy si majitel začal stěžovat, že jsem v práci moc často a některé dny bych neměla chodit. Nedávalo to moc smysl, vzhledem k tomu, že při současném počtu hodin jsme ve třech tak akorát zvládaly udělat přikázanou práci. Loving Hut navíc zrovna otevíral novou pobočku, takže jsme musely pracovat ještě víc. Možná odpověď byla jediná: majitelům se nechce platit.V dubnu jsem musela na pár dní odjet. Vzhledem k původní domluvě jsem očekávala, že to nebude problém. Se všemi jsem se předem domluvila a vypadalo to, že je všechno v pořádku. Hned druhý den už mi ale telefonovala šéfová s dotazy proč nejsem v práci, jak si to představuju a podobně.Začínalo mě to štvát, a tak jsem se po příjezdu vyptávala kolegů a kolegyň, co že to má znamenat. Dozvěděla jsem se, že nejsem jediná, ke komu se takhle chová. Prý je celkem běžné, že zaměstnanci, dokonce i ti, co mají sepsanou smlouvu, pracují daleko více než by měli. Také jsme všichni museli dělat věci, které dalece přesahovaly naši stanovenou náplň práce, a samozřejmě jsme za ně nedostali zaplaceno. Takže například kolegyně cukrářka vařila jídlo na bufet, servírka zaučovala nováčky a dělala část práce provozní a všichni jsme byli tak trochu uklízeči a uklízečky, protože i když jsme měli člověka na úklid restaurace, v kuchyni a cukrárně jsme museli vytírat sami.Samozřejmě že naši práci jsme většinou stihli jen tak tak, takže často nezbýval čas na to, abychom naše pracoviště dokonale uklidili. To potom nastoupila šéfová a křičela na nás do telefonu nebo další den v práci, že to takhle nejde a mně několikkrát vyhrožovala, že nedostanu výplatu.Další šok nastal, když se jedna kolegyně mezi řečí zmínila o kamerách v kuchyni. Znechutilo mě to a zeptala jsem se na její názor. Řekla mi, že to naprosto chápe , že by tam zaměstnanci mohli krást. Ale co chcete ukrást v kuchyni, bramboru? Myslím, že to by majitele obrovského řetězce opravdu nezabilo. Kromě toho kamery v kuchyni ve skutečnosti nesloužily k tomuto účelu. Kdybyste si chtěli hlídat, ať vám nikdo nebere jídlo, dali byste si kamery i do skladu a do cukrárny. Ve skladu ani u nás v cukrárně ale žádné kamery nebyly. Skutečnost byla taková, že na kamerách majitelé pozorovali, jestli jejich zaměstnanci pracují dostatečně rychlým tempem a nedělají si více přestávek, než bylo povolené. Takže když si někdo na chvíli sednul, nebo odpovídal na smsku, okamžitě mu volala šéfová, že se fláká a vyhrožovala mu vším možným. To se dělo nejen v kuchyni, ale i na place. Mohla si to dovolit, protože většina zaměstnanců kuchyně byla z Vietnamu, neuměla česky a tím pádem se nemohla dost dobře bránit právními cestami. Na place se umístění kamer zase dalo obhájit tím, že se tam pracuje s penězi.V tomto bodě bych ráda odbočila ke vztahům mezi zaměstnanci. Naprostá většina zaměstnanců naší pobočky byli, jak už jsem řekla, Vietnamci. Čechů tam byla malá skupinka a kvůli jazykové bariéře se bavili většinou jen mezi sebou. Tím, že tyto dvě skupiny byly takto rozdělené a lidé mívají často sklony k nenávisti vůči komukoliv cizímu, začaly se v české skupince vytvářet konspirační teorie o zlých Vietnamcích, kteří chtějí všechno ošidit a spolčují se za účelem otrávit české zaměstnance. Netuším, jak to probíhalo mezi vietnamskými zaměstanci, ale vzhledem k tomu, že obě skupinky na sebe neustále navzájem donášely a dělaly si nepříjemnosti, je možné, že docela podobně. Každopádně podobné rozdělování a naschvály znemožňovaly dialog mezi oběma skupinami zaměstnanců a v podstatě jakoukoliv organizaci. Když vám čeští zaměstnanci s nepoměrně lepšími pracovními podmínkami řeknou, že nebudou řešit problémy svých vietnamských kolegů, protože se jich to netýká, je jasné, že je něco špatně.Další problém byl, že zatímco vietnamští zaměstnanci pracovali v této firmě převážně z nutnosti, čeští zaměstnanci to dělali z přesvědčení. Většina českých zaměstnanců žila v představě, že když si koupí sójový párek, zachrání svět a že veganství vyřeší všechny současné problémy. Tím pádem pro ně byla majitelka tohoto řetězce jakýmsi vzorem a byli ochotni překousnout cokoliv, protože věřili, že ona to myslí dobře, vždyť je přece průkopnicí veganství. Takže když jsem říkala, že není v pořádku, že matky s dětmi pracují přes víkendy bez nároku na příplatek, že lidé se smlouvou na poloviční úvazek pracují pět dní v týdnu osm hodin denně, že když jste člověk menšinové sexuální orientace a majitelka se to dozví, okamžitě letíte, že když si nabíráte moc velké porce, přijdete o nárok na jídlo, a že pokud se o to sami nepřihlásíte, možná ani nedostanete výplatu, ťukali si na čelo a když jsem říkala, že by bylo dobré s tím něco udělat, posílali mě rovnou někam do zadní části těla.Další kapitola je vybavení cukrárny. V Loving Hutu jsem začala pracovat za největších mrazů a to jsme si v cukrárně vytápěly troubou, protože při zařizování prostoru se evidentně jaksi zapomělo na topení. Polovinu nástrojů si cukrářky musely přinést z domu. A podlaha byla z nějakých podivných parketů, které nešly ani pořádně umýt. V policích se zase občas objevily záhadné plesnivé věci. V květnu jsem zjistila, že se zapomělo i na klimatizaci, což v prostoru těsně pod střechou, ve kterém ani pořádně nebyla okna, znamenalo pořádné dusno a vedro.

A jestli jste si dosud mysleli, že Loving Hut je šetrný k přírodě, vezmu vám další iluzi. Kompostovatelné krabičky, které jsou vystaveny na pultu jsou jedna věc, ale co už se veřejnosti neukazuje jsou suroviny v hromadě plastových obalů, chemické čistící prostředky rovněž v hromadě plastových obalů a hromada palmového tuku v dortech. A se starostí o práva zvířat to asi také tak slavné nebude. Rozdrcení broučci v podobě šelaku v cukrářském zdobení, maso, které se občas záhadně objevovalo v lednici hned vedle zeleniny a občasné přešlapy majitelky, která vozila z obchodu arašídové máslo s obsahem sušeného mléka, dělají o etickém rozměru tohoto řetězce úplně jiný obrázek.A co jsem dělala já? Vzhledem k nedostatku jiných možností jsem jednoho dne napsala, že příjdu už jen jednou, a to pro poslední výplatu, u které mimochodem trvalo skoro dva měsíce, než jsem ji ze šéfa dostala. Možná to bylo tím, že jsem neměla smlouvu. Těžko říct.

Tímto však s Loving Hutem nekončím. Jako bývalá zaměstnankyně mám některé informace, které se dají použít minimálně k pozlobení majitelů řetězce. Takže pokud byste si chtěli dát oběd zdarma, neváhejte přijít na některou z větších poboček (například v Černé labuti) v době největší návštěvnosti, což znamená většinou okolo jedné odpoledne, nabrat si plný talíř a pak se vracet pro příbory , ale ke kase už ne.

Je třeba bojovat proti zneužívání zvířat, ale rozhodně jinou formou, než zneužíváním lidí. „Etický“ konzum nic nezmění. Změnou může být přímá akce.

admin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *